6. část (Rozum)

28. září 2007 v 13:30 | Lucinka256 |  Povídka "Nikdy nemůžeš mít všechno" (FF)
Hlavní postava: Emily Whigeratney
Postavy: Lily Evansová, Sirius Black
Žánr: Romantika
Časové zařazení: Studium Jamese Pottera
Kapitola: 6/7

ČÁST ŠESTÁ - ROZUM
Do své ložnic jsem se vrátila až o několik minut později. Vůbec jsem se v sobě nevyznala. Posadila jsem se na své posteli do tureckého sedu, což je můj oblíbený postoj, a na spaní jsem neměla žádné, byť jen sebemenší pomyšlení. Potřebovala jsem si to všechno důkladně promyslet. To, co se tak rychle událo během několika posledních dní, by se mi kdykoliv jindy dělo třeba celé dlouhé měsíce. Život prostě najednou dostal mnohem rychlejší spád a všechny tyhle události prolétly kolem mě, aniž bych je mohla jakkoliv zpomalit nebo je třeba alespoň na chvíli zastavit. Všechno se to stalo tak strašně rychle, že jsem tomu pořád ještě stoprocentně nevěřila.
V tu chvíli jsem nechápala. Pochopit mi bylo souzeno až časem, ale rozhodně ne ten večer.
Opřela jsem se o zeď, vedle které moje noční postel stála a přivřela oči. Musím si to všechno ujasnit a říct si, co se o vlastně stalo. To teď potřebuji zjistit ze všeho nejvíc.
Zavřela jsem oči a snažila se ve svých myšlenkách vrátit ke dni, kdy to vlastně všechno začalo. Po dlouhém hledání se mi nakonec podařilo objevit tu správnou vzpomínku - ano, bylo to tehdy, když Kate oznámila světu, že čeká dítě s Filipem. Tehdy jsem samozřejmě jako její nejlepší kamarádka byla hodně nadšená a zmínila se o tom Siriusovi. A podle jeho překvapené a zároveň vyděšené reakce jsem poznala, že něco není v pořádku. A přirozeně mě okamžitě napadlo, že s ní mohl něco mít. Obzvlášť když vím, že do něj byla strašně dlouhou dobu zamilovaná a on jí má také velmi rád.
Snad to bylo tahem osudu, že jsem se se svým problém svěřily Lily a ne Zoe. Kdybych se totiž svěřila Zoe, okamžitě by Siriuse varovala a dávali by si větší pozor. Třeba bych na jejich zradu vůbec nepřišla a nebo na ní přišla ještě později a tím pádem by pro mě také bylo mnohem těžší se s tím vyrovnat. Vlastně je to velká náhoda, že Lily zrovna byla nablízku a já jí celé to své podezření týkající se Kate mohla říct.
Těžko říci, zda mě ten den překvapilo více Kateino oznámení o jejím těhotenství, či reakce Siriuse nebo Lilyin zděšený pohled. Okamžitě jsem poznala, že něco není v pořádku a donutila Lily, aby mi to všechno řekla. Zdráhala se, dokonce kvůli tomu i brečela. Ale já byla neoblomná a nedala jí pokoj do té chvíle, než jsem z ní vytáhla vše.
A pak jsem to zjistila. Zoe a Sirius. Sirius a Zoe. Taková dvě naprosto ošklivá jména, která se k sobě vůbec nehodí a ani zdaleka neznějí tolik libozvučně, jako zní Emily a Sirius.
Pohltil mě vztek. A já kreslila, kreslila a kreslila. Symbolicky jsem zničila jeho obrázek, jako bych dávala znamení, že ho chci navždy pryč ze svého života. Nepovedlo se. Stejně tu zůstal a já si nemůžu pomoct a musím na něj myslet.
Pak jsem několik hodin spala, protože jsem již déle nemohla snášet svou psychickou ani fyzickou únavu. Po probuzení jsem řekla Zoe do úst vše, co si o ní myslím a pak si promluvila se Siriusem. Vím, že to celé byla jenom a jenom moje chyba. Ale v tu chvíli jsem si prostě nemohla pomoct a musela jim říct co nejvíc hnusných věcí. Ať taky trpí, když už musím trpět já.
Octla jsem se na dně. Během pěti minut jsem zjistila zradu dvou osob, třetí jsem nebyla schopna se ani podívat do tváře a čtvrté jsem sama způsobila bolest tím, že kvůli mě ztratila nejlepší kamarádku. Je to strašné. Vždycky jsem měla pocit, že se kolem mě nachází čtyři osoby, které mě dokážou podržet nad hladinou a i v té nejtěžší situaci mi podat svou pomocnou ruku. A pak během chvíle ztratím většinu z nich.
Kdyby bylo jenom po mém, určitě bych se vrátila k Siriusovi. Strašně bych chtěla být s ním a dennodenně se vedle něho usmívat. V každé vteřině našeho dnešního rozhovoru jsem měla chuť říci: "Odpouštím ti." Měla jsem chuť na to všechno zapomenout, smést všechny starosti ze stolu a vrhnout se mu do náruče.
Ale neudělala jsem to. Dala jsem přednost zdravému selskému rozumu před hlasem svého srdce. Vím, že takhle možná nebudu stoprocentně šťastná, když nebudu moci žít po boku osoby, kterou miluji. Ale na druhou stranu bych neměla jistotu, že už to neudělá znovu. A on by to udělal. Může mě milovat jak chce, ale on už prostě nedokáže žít jenom s jednou jedinou holkou. Musí jich mít víc. Nedokáže si sám pomoct, nedokáže své touhy ovládnout. Možná mě opravdu miluje, ale nedokáže mi neubližovat.
A já už nechci, aby mi ubližoval. Právě proto jsem se rozhodla zabránit svému srdci všemožnými způsoby, jenom aby mě už v životě nenapadlo se k němu vrátit. Protože já už se k němu nechci vracet. I když ho miluju.
A proto jsem si začala s Andrewem, ještě dnes. Já vím, je to k němu hodně sobecké a nespravedlivé, protože ho vlastně jenom využívám. Ale já si nedokážu pomoct. Musela jsem to udělat. Jak se znám, kdybych neměla takovou zábranu, jakou je no, určitě bych se k Siriusovi dříve či později vrátila. A to moje rozumnější část nechce.
Další věc, kterou se liším od knížek z červené knihovničky. Dávám přednost rozumu před hlasem srdce.
Jakkoliv jsem si v tu chvíli připadala mizerně, musela jsem se později nad vzpomínkou na tento večer jen pousmát. Tehdy jsem to ještě nechápala, jen proto to pro mě bylo tak těžké.
***
Z vedlejší postele jsem zaslechla tlumené vzlyky. Probrala jsem se ze svých úvah a uvědomila si, že pravděpodobně nejsem jediná, kdo si vše chtěl dnes v noci vyjasnit. Nejistě jsem otevřela oči.
"Kdo to je?"
Vzlyky se částečně utišily.
"Já," poznala jsem hlas Zoe.
Okamžitě mi došlo proč brečí. Kvůli mě, kvůli mým slovům, která jí zřejmě ranila více, než bylo zdrávo. Poznala jsem uvnitř sebe jakési pocty vinny a výčitky svědomí. Bylo mi jí líto. Chtěla jsem se jí omluvit.
"Zoe, omlouvám se. Byla jsem na tebe strašně naštvaná a vůbec jsem nebyla schopna ovládnout tvé emoce. To, co jsem ti řekla, jsem tak ve skutečnosti nemyslela. Zapomeň na to. omlouvám se."
Nikdy jsem si nedokázala přestat vyčítat svoje činy. I kdybych třeba jen někomu omylem dupla na nohu, neměla bych klid až do té doby, než bych se tomu dotyčnému omluvila. A obzvlášť v takové situaci, když jsem někomu vmetla do očí tolik lží.
"Ty se nemáš za o omlouvat. Zasloužím si to. Vůbec jsem to neměla dělat. To já bych se měla omluvit. Promiň mi to. Prosím," zašeptala. Z jejího hlasu jsem zaslechla podivnou paniku, ale zároveň klid. Zřejmě má stejné výčitky jako já, napadlo mě.
"Už jsem ti odpustila. Nebyla to tvoje chyba."
"Ale byla. Já jsem si s tím vším začala, já jsem nebyla schopna to ukončit. Hlavně si nic nevyčítej, protože tvoje chyba to není."
"Ale je. Kdybych nebyla tak strašně upjatá, neměl by potřebu si za mě hledat náhradu!"
To byla pravda. Nikdy jsme se k sobě povahově nehodili - a to jsme oba věděli už od začátku, jen se to snažili skrýt.
"On tu potřebu neměl, to já jí měla! Přestaň si to vyčítat Emily, protože za nic nemůžeš. Prostě za to nemůžeš, ano?"
"Můžu. Nejsem taková, jakou potřebuje."
Možná jsem to řekla jen z potřeby jí odporovat. Možná jsem to myslela vážně. Ale nevyčítala jsem si to, byť to tak možná znělo.
"Jsi. Je to jen jeho a moje chyba. my jsme chybovali a ne ty."
Pokrčila jsem rameny. "Nebudu se s tebou hádat."
"Dobře," řekla a v místnosti se na chvíli rozhostilo krátké ticho.
Vzápětí se Zoe neubránila smíchu.
"Čemu se směješ?"
"Jen mě ta napadlo, že by byla fakt sranda, kdybych se dneska rozešla s Denissem kvůli Brianovi a pak se ještě rozešla s Brianem kvůli odhalení této aférky se Siriusem. Měl jsem s tím ještě pár dní počkat!"
Musela jsem se k ní přidat. Náš smích byl tak hlasitý, až jsem se divila, že se ostatní neprobudí.
"Máš pravdu. A ještě vzhledem k tomu, co..." odmlčela jsem se.
"Má po dnešním dni ještě cenu si něco zakrývat?" řekla mírně ironicky.
"Máš pravdu, nemá," přiznala jsem se a pak jsem se zhluboka nadechla. "Vzhledem k tomu, co jsme si dnes povídali s Andrewem."
"Co? Stalo se snad mezi vámi něco?"
"Popravdě řečeno ano."
"Fíhá. Co se stalo?" zašeptala překvapeně. Byl to risk. Sirius se to dozví do dvou dnů, ale přesto...
"No... Začali jsme spolu chodit," odpověděla jsem jí pevným hlasem.
"Já s tím fakt měla počkat až na dnešek," připomenula znovu Zoe a vzápětí jsme obě znovu vybuchly smíchy. A i když jsme věděly, že už nikdy nebudeme tak dobré kamarádky jako předtím, v tu chvíli bylo vše smazáno. Navždy smazáno.
První krok k umíření byl za mnou... A na ten další jsem nemusela čekat dlouho...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama