5. část (Od začátku)

28. září 2007 v 13:30 | Lucinka256 |  Povídka "Nikdy nemůžeš mít všechno" (FF)
Hlavní postava: Emily Whigeratney
Postavy: Lily Evansová, Sirius Black
Žánr: Psychologické, Romantika
Časové zařazení: Studium Jamese Pottera
Kapitola: 5/7

ČÁST PÁTÁ - OD ZAČÁTKU
A je to zase tady. Znovu a znovu, pořád dokola.
Bolest, slzy, neodbytné myšlenky, zmatek, žal. Stále stejným způsobem se to všechno vrací, stále silněji a pronikavěji, stále mi nedají pokoj. Mám pocit, jako by mě ta jediná zrada pomalu ale jistě začala zevnitř ničit. Znovu ničit. Jenom mnohem intenzivněji.
Ještě před několika vteřinami možná existovala maličká, malinkatá jiskřička naděje. Ještě pořád tu bylo něco, čemu jsem mohla věřit. Mohla jsem se domnívat, že Zoina domnělá zrada je jen falešnou lží a pomluvou, Lily si vše vymyslela, aby mě pobavila, nebo jen Sirius párkrát Zoe políbil na tvář a Lily z toho okamžitě udělala kdovíjakou aférku.
I když vše bylo tolik nepravděpodobné, že snad jen blázen by těm slovům věřil, pořád jsem měla slabou vyhlídku na jakýsi šťastný konec. Má víra chtěla zničit ty zdánlivé lži a moje láska chtěla překonat všechny problémy.
Ale nestalo se. Vše potvrdil a s jeho přiznáním umřely i všechny mé optimistické vyhlídky. Zhasla poslední jiskřička naděje a náhlá tma mě donutila otevřít oči a začít řešit své problémy v ní, ne v mých snech.
Se Zoe jsme se líbali. To všechno ona. Já nechtěl, ale ona mě nakonec dostala...
Uvěřila bych čemukoliv. Každičké lži, každičké nepravděpodobné variantě zdánlivé nevěry, každičkému malému světýlku nebo východisku. Mohla jsem si zkrátka myslet cokoliv, jen abych tomu nemusela uvěřit.
Stále jsem mohla doufat.
Ale už nemohu. A to mě zničí...
Chápu. Už o mě prostě nemáš zájem...
Nikdy jsem nevěřila přehnaně zamilovaným románům z babiččiny červené knihovničky. Nemyslela jsem si, že se nějaká dívka může tolik sesypat kvůli jedné jediné zradě. Nevěřila jsem, že jí ta samá bolest může zasáhnout dvakrát, pokaždé kvůli stejné chybě, naivitě. Nikdy jsem si nemyslela, že podruhé bude bolest mnohem horší než byla poprvé. Nedomnívala jsem se, že někoho můžu opravdu milovat a přitom ho ve skrytu duše ze srdce nenávidět, nepřát si nic jiného, než mít od toho dotyčného až na věky věků pokoj.
Nikdy jsem si nemyslela, že se něco takového může stát i mě.
Ale stalo se.
Právě protože jsem vždy všechny ty romány považovala za naprosto nehodnotné příběhy, které pro lidstvo nikdy v životě nebudou mít žádný přínos. Nikdy jsem nevěřila, jak pravdivá může být jejich řeč.
Až do té chvíle, než jsem jí poznala sama.
Teď už jimi opovrhovat nebudu. A pokud ano, tak nanejvýš jejich kýčovitými šťastnými konci.
Se Zoe jsme se líbali...
Znovu a znovu, zas a zase.
Těch myšlenek se už nezbavíte, nedají vám pokoj nikdy. Nemůžete je nechat být, protože ony si vás vždy znovu najdou. Jediné, co můžete udělat, je zatnout zuby a tiše trpět.
A možná se časem pokusit na vše nemyslet. Ne zapomenout, ale nemyslet - protože zapomenout se vám nepovede nikdy.
Já nechtěl, ale ona mě dostala...
***
Všechny tyto pocity na mě dolehly v jedné jediné, až neuvěřitelně krátké vteřině. Jediné, po čem teď volalo mé srdce, byla samota. Rychle jsem se otočila na podpatku a, než stačil cokoliv udělat, vmísila se mezi hovorné studenty kráčející do naší společenské místnosti.
Jindy jsem tu útulnou místnůstku milovala, obdivovala její mateřský klid a přívětivost. Ale dnes ne. Najednou zčernala, místo něhy a lásky hýřila jen neprůhlednou temnotou a pesimismem.
Jako všechno ostatní.
Najednou mi bylo vše srdečně ukradené. Naprosto jsem nevnímala fakt, že o mém dnešním zkratu budou po škole kolovat upravené pověsti ještě několik dlouhých let. Bylo mi úplně jedno, že teď mě naprostá většina bradavických studentů bude považovat za nějakou naivní husu, která už podruhé naletěla. Nechala se podruhé zradit, podruhé nereagovala na jejich varovná znamení, podruhé se nechala zaslepit láskou.
On není ten typ kluka, který by se spokojil s jednou holkou...
Proč? Proč mi sakra ty myšlenky nemohou dát pokoj, alespoň jednou, jedinkrát?
Ty nejsi holka pro něj. Bude tě podvádět a zraní tě. Emily, prosím, najdi si někoho jiného. Prosím...
Se Zoe jsme se líbali...
Má vůbec cenu se ti omlouvat?
Dost! DOST!
Násilím jsem znovu přivřela oči, pevně stiskla pěsti a ztuhla na jednom místě. Dost, už dost...
Nezabralo to. V tu chvíli nezabralo nic...
Nádech.
Svět kolem mě se začal pomalu rozmazávat. Znovu jsem přestávala vnímat své okolí. Po chvíli ztratil všechny své barvy a skrz silný závoj slz se zpil v jednu obrovskou, mlhavou kaňku.
Smíchal se dohromady a já jej vnímala jen jako jeden veliký šedivý flek.
Výdech.
Nikdy bych tě nepodvedl...
Aniž bych měla sebemenší představu o tom, co se kolem mě vlastně děje, instinktivně jsem doklopýtala k jednomu z křesel. Nic jsem neslyšela, nebo spíše nevnímala okolní hlasy, protože jsem jim v tu chvíli prostě nepřikládala žádný význam. Vůbec jsem netušila, kdo všechno se kolem mě nachází a co se vlastně děje.
Ale bylo mi to jedno. Bylo mi už jedno úplně všechno.
Dopadla jsem do nějakého z křesel, přitáhla si kolena až k bradě a objala je svýma rukama. Hlavu jsem si položila na měkké opěradlo. Znovu jsem zavřela oči, abych se alespoň pokusila zabránit všem těm slzám, které se mi draly ven.
Ale Emily! Prosím tě, věř mi. Nikdy bych tě nepodvedl...
Nikdy bych tě nepodvedl...
Nikdy bych tě nepodvedl.
Toužila jsem jen po jediném - uniknout. Zmizet tomu všemu, těm ozvěnám jeho slov i neustávajícímu proudu myšlenek.
V okolním šumu jsem zaslechla nějaké známé hlasy, ale už jsem nedokázala rozeznat, komu patří. Měla jsem dokonce pocit, jako by mě snad oslovovaly.
Ale ignorovala jsem je.
Znovu jsem se nadechla, vydechla a pak vyčerpaně usnula.
***
"Emily?"
Něčí hlas ke mě dolétl jakoby z dálky a nepříjemně mi zabrněl v uších. Proti veškerému mému odporu mě nakonec donutil se probrat z hlubokého spánku a otevřít oči. Zívla jsem a rozespale obrátila svůj pohled na člověka, který mé náhlé probuzení zavinil. Musela jsem několikrát zamrkat, abych byla schopna na něj vůbec zaostřit.
Panebože!
Jen několik desítek centimetrů ode mě stál můj dávný idol, lépe řečeno se opíral o opěradlo mého křesla. Nebelvírský famfrpálový střelec, Andrew Pads, mě sledoval se starostlivou vráskou na čele a měřil si mě svýma hlubokýma zelenýma očima.
Tmavé a lehce kudrnaté vlasy mu bujaře tančily po celé jeho hlavě, na ústech mu pohrával lehký úsměv a v očích se odrážely rudé plameny v krbu.
Okamžitě mnou projel instinktivní elektrický proud a já se rychle narovnala a prohrábla si své neupravitelné vlasy, které se mezitím stačily zamotat do neúhledných černých pramínků.
Co to sakra dělám? Vždyť Andrew se mi už několik let nelíbí, tak proč se chovám, jako bych ho chtěla...
Vůbec nevím, kde se ve mně podobné myšlenky sebraly, zda se zrodily z žárlivosti nebo z pomstychtivosti. Až příliš dobře jsem věděla, že Andrew je pro mě jen dávným snem. Vzpomínkou z minulosti, ke které bych se neměla vracet. A přesto jsem ho chtěla.
Snad jsem se chtěla pomstít Siriovi, za to všechno, čím mi v poslední době ublížil? Chtěla jsem, aby na mě žárlil, protože tolik miluji jeho žárlivá vystoupení, byť si to nikdy nechci a také nedokážu přiznat? Snad jsem tolik toužila po tom, aby mě pořád a pořád jen přemlouval a já ho mohla s ledovým klidem a zadostiučiněním odmítnout? Zlomit jeho ego? Dokázat mu, že pro mě na světě existují i jiní než on?
A nebo jsem chtěla sebe samu přesvědčit, že mám na to získat si někoho, jako je Andrew? Vždyť jsem se takovou dobu podceňovala a ani jsem nevěřila, že bych si dokázala najít přítele, natož třeba Siriuse. To mě opravdu tak strašně změnil, že teď jsem schopna si pár hodin po rozchodu s ním najít dalšího?
To jsem opravdu taková mrcha? Nebo jsem jen beznadějná a vůbec nevím, co si počít? Nebo snad pořád ve skrytu duše doufám, že právě Andrew je po mě ten pravý?
Před pár měsíci bych podobné problémy řešila hodiny a hodiny. Dnes ne, protože čas utíkal tak rychle, jak jen mohl. A já ho nedokázala zastavit... Zbylo mi jen jediné - přizpůsobit se mu a stejně jako on učinit tolik zásadních rozhodnutí.
Měla jsem dvě možnosti. Buď Sirius, kterého přes to všechno miluji. Nebo Andrew, kterého mám ráda a určitě bych s ním měla mnohem méně starostí než se Siriem.
Mohla jsem si vybrat - zvolit hlas rozumu a nebo hlas mého srdce.
A já si vybrala rozum.
Věděla jsem, že tohle je moje šance. Pokud budu chtít, může být můj. A já byla ochotna pro to udělat maximum.
Byla jsem si až příliš jistá vším, co jsem v tu chvíli mohla. Moje sebevědomí bylo až nezdravě vysoké... A v tu chvíli jsem si ještě neuvědomila, že za to všechno může Sirius Black.
"Usnula jsi," přerušil mé myšlenkové pochody, protože mu začínalo být nepříjemné mé dlouhé mlčení. "Slyšel jsem ostatní, jak říkali něco v tom smyslu, že už spíš dost dlouho. Nějak se mi tě zželelo a tak jsem tě šel vzbudit. Přeci jen už je celkem pozdě..."
Vzhlédla jsem k němu a jeho smaragdově zelené oči okamžitě uhnuly. Nechtěl se mi dívat do očí, nebo to jen nedokázal? Spousta podobných skutečností napovídala v můj prospěch. A já byla pevně odhodlána je využít, jak nejlépe to bude možné.
Vadila mi jeho nervozita. Ani se na mě nedokázal pořádně podívat, jak byl nesvůj. Něco mi to připomínalo, až příliš nepříjemně.
"Aha... No... To jsi hodný," vypravila jsem ze sebe po chvilce zaváhání. Skousla jsem asi tucet výčitek svědomí a nechtěla si přiznat, že se vážně chovám nesnesitelně. Připadala jsem si zoufale, jako bych už nikdy neměla spatřit světlo světa - a ta zoufalost mě vedla dál.
Konečně se odvážil se na mě znovu podívat, avšak místo mých očí pozoroval zacuchané černé vlasy a mé rty. Posadil se na opěradlo křesla a očividně si neuvědomoval svou průhlednost.
Lichotilo mi to a zároveň jsem měla chuť ho poslat do háje... Jak zvláštní...
"Vypadáš smutně," poznamenal celkem zbytečně. Díval se na mě s tolik intenzivním zájmem, že jsem prostě nemohla odolat a musela se na něj usmát. Zářivě usmát. Ano, usmála jsem se. A přála si, aby mé počínání bylo stejně průhledné, jako to jeho. Aby mu došlo, že nemám nic proti.
"Jo? Tak to... asi jo," vykoktala jsem ze sebe. Předstírala jsem nejistotu. Věděla jsem, že jednou mě všechna tahle faleš bude mrzet, ale už jsem s tím začala a ani neskončím.
"Ostatní ti nic neřekli?" dodala jsem téměř šeptem.
"Ne, vrátil jsem se teprve před chvilkou a tady ve společenské místnosti jsem našel jen tebe a ještě pár nějakých druhaček. Ptal jsem se jich na tebe, ale řekly mi jen, že už tu spíš několik hodin," řekl a pohledem už zas provrtával dřevěnou podlahu naší společenské místnosti.
"Aha. To je dobře, že o tom nevíš," odpověděla jsem. Protože jsem moc dobře tušila, že tohle v něm vyvolá jenom a jenom zvědavost... A já chtěla, aby se o mě zajímal.
"Proč? Mě by to nevadilo," podíval se na mě s jistým zaváháním. V té chvíli mi poprvé došlo, že mám vyhráno. Ten jeho pohled svědčil o tom, že mu nejsem lhostejná.
"Jak to myslíš?" předstírala jsem nepochopení.
"Nevadilo by mi, kdyby ses mi s tím svěřila," vybídl mě. Už se nebál se mi dívat do očí, stejně jako jsem se nebála dívat do očí já jemu.
A přesto jsem si v duši přála, aby právě teď vešla má láska.
Uvědomila jsem si, že strašně moc potřebuji to někomu říct. Komukoliv, kdo do celé té aféry není nějakým způsobem zapleten.
Moje jediná zbývající kamarádka Lily má mých starostí už takhle až nad hlavu...
Potřebovala jsem mluvit s někým nezávislým. A nejpříhodnější osobou se ukázal být Andrew.
A tak jsem to udělala. Řekla jsem mu úplně všechno. Řekla jsem mu, jak mě nejdřív zradil Victor a já pak měla problémy věřit opačnému pohlaví. Sirius mě ale přemluvil a proto jsme spolu začali chodit. Zpočátku jsem mu nevěřila, ale nakonec jsem se nechala zmást jeho řečičkami. A přesto mě nakonec zklamal, ještě k tomu s jednou z mých nejlepších kamarádek.
Smutně se na mě pousmál. Za celou dobu neřekl ani jediné slovo, přesto jsem však věděla, že mě poslouchá. Cítila jsem to.
"Tak v tomhle ti neporadím. Tohle prostě musíš vyřešit sama," promluvil několik minut poté, co jsem já dovyprávěla.
Oba jsme cítili, že tenhle večer je jen jednou velkou hrou. On chce mě, já svým způsobem chci jeho. Už bylo jen otázkou času, kdy to začne. Cítili jsme si to a proto si náš společný flirt velice užívali.
"Já vím, nechci abys mi radil. Jenom jsem se už prostě zoufale potřebovala svěřit někomu nezávislému," předstírala jsem zoufalství. Ano, byla jsem zoufalá. Ale nechtěla jsem si to přiznat, proto jsem se domnívala, že to vše jen předstírám.
"To je pravda, taková věc ti pomůže nejvíc. Když budeš hodně mluvit, dostaneš to ze sebe. A pak třeba časem zapomeneš," pochopil mou hru a věnoval mi lehký úsměv.
"Nezapomenu nikdy," bránila jsem se na oko. Chtěla jsem vidět, jestli bude žárlit.
"Možná jsem nepoužil správný výraz. Nikdy se ti asi nepovede to úplně zapomenout. Ale za čas to už prostě nebude tolik bolet," odvětil. "Na tohle je nejlepší si najít někoho jiného."
Začínalo mě to čím dál víc bavit.
"No jo. Jenže koho?" zeptala jsem se s předstíranou nevědomostí.
"To bys měla vědět sama," řekl suše. Přesto jsem věděla, že jeho slova nejsou suchá, ale spíše vybízivá.
Jediný krok a bude to tu. Už to nevrátím. Druhý den mu nebudu moci říct, že jsem to všechno dělala z naprosté beznaděje.
A přesto jsem vykročila. I když už pro mě nebylo cesty zpět...
"Já bych o někom věděla," přiznala jsem se a nejistě na něj pohlédla. Usmál se na mě, jako by snad něco tušil. Samozřejmě, že tušil, ale držel se své role zuby nehty.
"A kdopak to je?" zeptal se mě.
"Když já nevím... Nevím, jestli ti to můžu říct," naoko jsem zaváhala.
"Mě to říct můžeš. Já mlčím jako hrob," zapřísahal se.
"Ale já fakt nevím..."
"Prosím."
"No.... Tak dobře. Ale ty mi to pak řekneš taky?" ujistila jsem se.
"Myslím tím, kdo se líbí tobě," dodala jsem raději rychle, když jsem spatřila jeho výraz.
"Slibuji, řeknu ti to pak."
"Tak mi to řekni první."
"Ne, prví mi to řekni ty!"
"Ne, já taky budu mlčet. Začni ty," pobídla jsem ho.
"Ne, já nemůžu začít. prosím, řekni mi to nejdřív ty," navrhl.
Připadala jsem si strašně dětinsky... Kolik mi je, abych se tu takhle hádala?
A proč sakra vždycky musí být po jejich?
"Řekla bych, že..." dramaticky jsem se odmlčela, pak se opřela o lokty, přiblížila se k němu a jemně ho políbila na rty.
Na nic nečekal...
***
Výčitky svědomí?
Samozřejmě, že přišly, nemyslete si, že ne. Ne druhý den, ale o několik měsíců později, kdy už bylo pozdě. Ten večer, to jsem nebyla já. To byla jiná Emily, Siriusova Emily. Ta, kterou jsem vždycky tolik nesnášela.
A přesto toho všeho nelituji. Kdybych si měla vybrat znovu, nevolila bych jinak.
Andrew mi pomohl najít zpět samu sebe. Já mu pomohla se změnit, víc si vážit všeho, co jej obklopuje.
Nikdy jsme do sebe nebyli zamilovaní. Ale nám stačilo to, kolik pro sebe znamenáme a že se máme alespoň trošku rádi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama