2. část (Vzpomínky)

28. září 2007 v 13:29 | Lucinka256 |  Povídka "Nikdy nemůžeš mít všechno" (FF)
Hlavní postava: Emily Whigeratney
Postavy: Lily Evansová, Sirius Black
Žánr: Psychologické
Časové zařazení: Studium Jamese Pottera
Kapitola: 2/7



ČÁST DRUHÁ - VZPOMÍNKY


Nemohla jsem usnout.
Nikdy dříve jsem se s problémem nespavosti nesetkala. Obvykle jsem usnula do pěti vteřin poté, co jsem se schovala pod peřinu a zavřela oči. Ale dnes ne. Prostě to nešlo...
Myslím, že v životě asi každého kouzelníka se stane něco, co mu nedá spát. Ať už to je starost o někoho z blízkých, strach z Vy-víte-koho, nebo prostě jen prudké překvapení. Vždy se něco takového najde. Něco, co vám zabrání se prodrat skrz husté křoví myšlenek až do krajiny snů. Něco, co si vynutí vaší pozornost a nenechá vás myslet o čemkoliv jiném.
Dnes se to stalo i mě. V hlavě se mi hýřily snad milióny nepřehledných vzpomínek. Mísily se v jednu velkou bolestivou kouli, která se usadila uvnitř mé mysli a rozhodla se mi bránit v klidu. Nepovolila mi ani zavřít oči. Nemohla jsem na to přestat myslet. To prostě nešlo...
Pořád jen on, on a on...

***

"Jak ti to sakra mohl udělat? Podvádět tě? A ještě k tomu s Kate? To je fakt vůl! Já být na tvém místě, tak..."
"Nerozčiluj se! Ne kvůli tomu! Sice mě to ještě pořád bolí, ale nechci, abys ses tím nadále zabýval a trápil!"
"Ale já to nemůžu jen tak přehlédnout! Vždyť ti ublížil, Emily! A ani se ti neomluvil! Tohle prostě odpustit nejde. Až se sem vrátí z toho svého povedeného výletu do Kruvalu, tak si to s ním pěkně vyřídím."
"Ne, to nedělej!"
"Proč?"
"Myslíš, že jsem o tom nevěděla? Vždyť jsem to mohla dost dobře tušit, že mu prostě nebudu stačit. Nejsem taková holka, jakou by on býval potřeboval."
"Ale ty jsi ho milovala! A on ti celou tu dobu lhal! Tvrdil ti, že tě taky miluje, ale přitom to ani zdaleka nebyla pravda. Za tvými zády se ocucával s každou, která mu to dovolila, a s tebou zůstával jenom kvůli výhodnému postavení tvých rodičů. A opustil tě, přestože věděl, že jsi těhotná. Vždyť jsi kvůli němu potratila a málem i spáchala sebevraždu! Zaslouží si, aby mu někdo řekl pravdu o jeho skutečném chování!"
"NE! Prosím, nedělej mi to. Nechci, aby si o mě myslel, že jsem tě k tomu donutila..."
"Ale to by si přece vůbec nemyslel. Jen bych mu trochu připomenul, jak se má chovat k dámě..."
"Připomenul? To myslíš jak?"
"No... Možná, že..."
"Zaklel?"
"No..."
"To v žádném případě! Nedovolím, abys se kvůli mě dostal do problémů."
"Ale ty mě do žádných problémů přece vůbec nedostáváš, Emily! Já tě miluju. Opravdu miluju, ne tak jako on. Zaslouží si být potrestán za to, co ti udělal."
"Nezaslouží. Vždyť to byla zčásti i moje chyba. A krom toho už jsem mu odpustila. Slib mi prosím, že mu nic neuděláš, ano?"
"Ale to přece..."
"Siriusi!"
"No tak dobře. Slibuji. Ale za tím, co by si zasloužil, si budu stát pořád. Kdybys někdy chtěla, abych ten slib zrušil..."
"To nebudu chtít nikdy."
"Jak myslíš..."
"Jsem ráda, že si o mě děláš starosti a tak. Ale tohle je už prostě moc. Nechci abys kvůli mě měl problémy. A už vůbec nechci, abychom se kvůli němu hádali."
"Dobře. Už o něm nebudu mluvit."
"Děkuju."


***

Přivřela jsem oči. Vzpomínky. Nesnáším je. Když máte špatnou náladu, dokáže vás i taková hloupá vzpomínka rozplakat. A nedá vám pokoj. Ona, ani ty tisíce dalších. Ve vás je jen zmatek a neklid. Nejste si jistí vůbec ničím. Donutí vás, aby jste si všímali jen jich. Nevnímali svět kolem sebe. Jenom je.
A pak vás začnou postupně ničit...

***

"Už jsem ti dneska říkal, že ti to moc sluší?"
"Už mi to říkáš potřetí..."
"Aha."
"To nevadí. Alespoň vidím, že... Že mě máš opravdu rád a nelžeš mi, jako to dělal on."
"Já tě nemám jenom rád. Já tě miluju."
"Já tebe taky. Strašně moc. Víc, než dokážu vyjádřit."
"Nemusíš mi nic dokazovat. Já ti věřím."
"To je dobře."
"Neměl bych snad?"
"Ne, to ne. Jen si prostě někdy nejsem stoprocentně jistá, jestli já můžu věřit tobě."
"Jak to myslíš?"
"Nemyslím to zle! Jen mám prostě strach..."
"A proč, proboha?"
"Siriusi... Co si budeme namlouvat. Když spolu jdeme po chodbě, pozoruj tě minimálně tucet chtivých holek. A kromě toho jsi jich přede mnou neměl zrovna málo. Prostě se bojím, že tě najde nějaká, která si tě zaslouží víc než já."
"Ale Emily! Prosím tě, věř mi. Nikdy bych tě nepodvedl. Nikdy! Sice jsem možná dříve byl trochu více..."
"Nestálý?"
"Ano, to je to správné slovo. Byl jsem nestálý a s jednou jsem nevydržel déle než dva tři týdny. Ale s tebou je to jiné. Ty jsi první, kterou opravdu miluju. Jsi více než ony všechny dohromady. To ty jsi ta, kterou chci, žádná jiná."
"Opravdu?"
"Ano."
"Ale... Jen pro případ. Kdyby sis našel nějakou jinou, tak i o tom řekneš, že?"
"Ale já si nikdy jinou nenajdu!"
"Neříkám, že najdeš. Jen bych chtěla, abys mi tohle slíbil. Prosím."
"No tak dobře. Kdybych chtěl jinou, řeknu ti to. Slibuju."
"Děkuju. Hodně to pro mě znamená. Už nikdy nechci být tak hloupá, jako předtím."
"Není zač. Tohle je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat."
"Děkuju."


***

Miluji tě...

Jak mi to sakra mohl udělat? Lhát mi takovou dobu a já nikdy na nic nepřišla. Tolik mi toho nasliboval a nakonec stejně nebyl schopen to dodržet.

Nikdy bych tě nepodvedl, Emily. Nikdy. Musíš mi věřit...

A já mu věřila. Milovala ho. Ne, nemilovala. Miluju ho. A stejně mě zradil. I když věděl, že mě to bude bolet víc než poprvé. i když věděl, že mě to hodně raní.
Ne, on mě nemiloval. Jinak by to neudělal.

Kate? Katě je jenom kamarádka. Mám jí rád, ale jenom jako kamarádku. Bojíš se snad, že bych tě s ní podvedl?

Odpovídala jsem mu se smíchem. Myslela jsem si, že si ze mě vždy dělá jen srandu, když o ní tvrdil, že jí má moc rád.
I jí jsem věřila. Je to moje nejlepší kamarádka. A už mě jednou podvedla. Byla jsem si jistá, že by mi to už znovu neudělala.
A přesto se stalo...

Nevíš proč Zoe brečí? Co se jí stalo? Nenechala bys nás chvilku o samotě?

Já jsem sakra taková husa! Jak jsem mohla být tak strašně slepá? Celé poslední tři týdny jsem si ničeho nevšimla. A on si mezitím s oběma užíval. Neřekl mi ani slovo, zraňoval mě a pomalu a jistě mě ničil před zraky ostatních.
A já byla zaslepena mocným kouzlem lásky. Ukryla mě za svůj slavný závoj a mě to nedošlo. Nikdy mi to nedošlo. Až do té chvíle, než mi to Lily řekla.

***

Zavřela jsem oči a pokusila si před sebou vybavit černočernou tmu. Nebo trávník. Nebo blankytně modré nebe. Nebo náš dům. Prostě cokoli, co by mě nenutilo přemýšlet. Něco, co by mi nepřipomínalo mojí bolest.
Nejde to. Obrovská koule se vždy na chvíli pozastaví a pak ze svého středu vyšle vzpomínku v podobě šípu, který mě zasáhne přímo do srdce. Přidá se k těm předchozím a společně mě začnou mučit a týrat...

"Nemůžete mi sakra dát pokoj, alespoň na chvíli?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama