1. část (Sbohem)

28. září 2007 v 13:29 | Lucinka256 |  Povídka "Nikdy nemůžeš mít všechno" (FF)
Hlavní postava: Emily Whigeratney
Postavy: Lily Evansová, Sirius Black
Žánr: Psychologické
Časové zařazení: Studium Jamese Pottera
Kapitola: 1/7
Krátký úvod do děje... Ne nic moc konkrétního, ani to není zrovna jasně a přímočaře napsáno... :)




ČÁST PRVNÍ - SBOHEM

Jako by mi do očí nastříkali slzný plyn, jako bych trpěla sennou rýmou. Cítila jsem, že slzy se mi derou na světlo světa s čím dál větší intenzitou. Chtějí stékat po mých tvářích a zdobit je svou jemnou třpytivou září. Chtějí mi být nablízku i během těch nejtěžších chvil...
Ne! To přece ne, nebudeš brečet, nebudeš...
Nechápala jsem je. Slzy jsou důkazem porážky, důkazem bolesti. Teprve když mě někdo zlomí a zničí, začnu to světu dokazovat svými slzami. A já nechtěla být zničená. Nechtěla si přiznat, že jsem zlomená.
Ne kvůli němu.
Ale ubránit jsem se už pláči nedokázala. Jedna maličká slza přeci jen vykoukla a nezadržitelně se hrnula svou mokrou cestičkou po mé tváři až na bradu.
Jsem zničená. Zklamaná. Zrazená...
Rychle jsem si jí z líce setřela a prudce přivřela oči, abych tak zabránila dalším slaným kapkám. Dosedla jsem zpět na postel, kterou osvěcoval jen slabý měsíční svit. Měsíc ke mě pronikal skrz zacloněné okno.
A jak já mu v tu chvíli záviděla... Sám, na nebi. Pryč, od toho všeho...
Hlavu jsem si opřela do dlaní a silou vůle se donutila oči neotevřít. Nebrečet.
Přece kvůli tomu nebudeš brečet. Nezaslouží si tvé slzy, nezaslouží si je...
Dlaněmi jsem si protřela svůj obličej a zhluboka se nadechla. Trošku jsem si odkašlala, abych nebyla donucena popotáhnout. Opravdu jsem nepotřebovala vzbudit uprostřed noci celou naší dívčí nebelvírskou ložnici.
Mé řasy se zuřivě zavlnily a já zamračeně pohlédla ven z okna. Klepala jsem se vzteky. Měla jsem pocit, jako by každou částečkou mého těla cloumala rozzuřenost a vlády nad mým chováním se postupně ujímal afekt. Přestávala jsem se ovládat a byla si téměř stoprocentně jistá, že během několika vteřin ztratím kontrolu nad svým chováním docela. A pak buďto vstanu a začnu strašně řvát, jako by mě na nože brali, nebo se vydám do společenské místnosti, kde nafackuji původci mého naštvání. Prostě ze sebe ten vztek dostanu...
Tohle prostě nemůže být pravda. Nemůže. Nemůže, nemůže...
Není...
Stále stejně podmračeně jsem se donutila znovu přivřít oči a pomalu počítat od jedné do deseti. Jeden, dva, tři, čtyři, pět...
Pevně jsem přitiskla svou ruku na ústa, abych zabránila hlasitému vzlyku, který se mi přes všechnu snahu hnal ven. Prostě jsem to nedokázala. Nedokázala jsem se uklidnit a přestat na to myslet. Nedokázala jsem ovládnout své činy a nechat sebou prostoupit klid, byť třeba jen částečně hraný.
Nechtěla jsem se rmoutit. Ne kvůli němu. Ne kvůli ní. A ne před ní.
Instinktivně jsem zamrkala a oči otevřela. Spolu s dušenými vzlyky, které oslabovala moje ruka, se v měsíční záři zaleskly obrovské stříbrné slzy. Už jsem nedokázala zadržet pláč. Už ne...
To chce klid. To chce klid, uklidni se...
Hlavou mi prolétla zvláštní myšlenka...
Znovu jsem si odkašlala a potmě dovrávorala ke svému nočnímu stolku, na kterém jsem nahmatala hůlku. Pomocí jednoduchého kouzla jsem jí nepatrně rozsvítila, tak, abych mohla velmi dobře vidět kolem sebe a zároveň nedonutila ostatní se kvůli té náhlé záři probudit.
Udělala jsem několik kroků ke svému psacímu stolu, odsunula židli a posadila se. Seděla jsem jen několik málo stop od okna. Jediným přirozeným zdrojem světla v místnosti byla v danou chvíli stará známá Luna, která skrz silné záclony nedosáhla dále, než k okraji mého stolu. Ale to mi nestačilo. Já chtěla vidět dobře a proto jsem se rozhodla nechat hůlku rozsvícenou, přestože mi hrozilo odhalení ze strany některé mé spolužačky.
Zašmátrala jsem v šupleti a vytáhla z něj velký čistý pergamen, spolu se starým zapomenutým brkem. Chtěla jsem kreslit, dělat cokoliv, co by mi pomohlo si vybít svou zlost a nesnesitelnou bolest. Představit si, že je to on...
Pergamen jsem rozložila před sebe a zamračeně otevřela kalamář. Namočila jsem do něj své pero a začala kreslit.
Rozzuřenost... Zničit rozzuřenost...
Ta slova mi zněla v hlavě jako rozvětvená ozvěna, která ne a ne mi dát pokoj. Prostupovala mě skrz naskrz a nutila mě se jejich zněním nechat ovládnout, naslouchat jejich naštvaným povelům. Kreslit, ničit, vybít...
Na papíře se začaly pozvolna rýsovat tlusté čáry. Místy jsem svírala tužku tak silně, že jsem ostrým hrotem papír prodřela, jinde se zase objevovaly kaňky, když jsem zaváhala. Ruka, ve které jsem brk svírala, se neovladatelně klepala. Snažila se do každého svého tahu vložit sílu.
Dlaní, kterou jsem si ruku opírala, jsem nezaschlé černé čáry trochu rozmazala, ale nenechala jsem se odradit. Trpělivě jsem zakreslovala každičký detail, každou čáru jsem několikrát obtáhla. Pomalu, pozvolna, jsem se začala cítit trochu uvolněněji. Vlila jsem vztek do černé tuše a s její pomocí se mi podařilo jej zformovat na papíře.
Po několika minutách již tahy mého pera slábly, ztenčovaly se a nabíraly na svém směru. Přede mnou se mezi rozmazanými kaňkami začala objevovat mužská tvář. Široké tmavé oči se zvláštní jiskrou sebevědomí, aristokratické obočí jako pozůstatek rodinného původu, vystouplý nos a ústa zakřivená v lehkém úsměvu. To je přesně on. Sirius Black.
Kreslila jsem velmi dlouho. Snažila jsem se vystihnout stíny, jak jsem si to ještě matně vybavovala ze základní školy. Kreslení ani malování nebylo nikdy mou silnou stránkou. Ale chtěla jsem něco dělat. Kreslit a soustředit se jen na složitou hru světel a stínů, kterou jsem se snažila zaznamenat na papíře.
Kdykoliv jsem přivřela oči, objevila se přede mnou jeho usměvavý obličej a já získala novou chuť pokračovat v portrétu dál. Jeho oči, každý sebemenší pohyb v jeho obličeji i jeho sotva znatelný úsměv. Každé světlejší i tmavší místo, každý odraz slunce na jeho tváři. To vše za zavřenýma očima viděla a pokusila se to zachytit.
Přestala jsem až po velice dlouhé době a podívala se na ten počmáraný papír. I přes rozzuřené černé čáry, které celkový dojem přece jenom trochu kazily, se mi nakonec povedlo jeho tvář vystihnout zcela přesně. Kdyby mi takhle...
Ne.
Zapomenout? To nejde. Dvě nebo tři myšlenky mě vyrušily z kreslící nostalgie a já se vrátila zpět do reality. Byla jsem nucena si znovu vzpomenout na vše, co mě trápí. Proč jsem vlastně byla donucena ten obrázek vůbec kreslit. Proč jsem vlastně musela utíkat od svých citů.
Proč to všechno.
Proč?
Teď už jsem slzy ani vzlyky zadržet nedokázala. Jako rtuť v teploměru mi prudce stoupla rozzuřenost. Naštvaně jsem popadla papír a vší silou ho rozškubla na dvě části. Oba cáry papíru jsem znovu roztrhla na menší, ty na ještě menší,..
Papír byl za chviličku roztrhán na maličké kousíčky. Nabrala jsem si ho do dlaní a celá se klepala vzteky. Okno se přede mnou kouzelně rozevřelo, protože jsem dávala až příliš velký průchod svým emocím. Kromě studeného mrazu ke mě skrz něj pronikl ještě vítr. A ten mi vnukl nápad.
Zhluboka jsem se nadechla a všechny ty malé kousíčky papíru odfoukla kamsi do neznámé běloby dole v krajině. Stejně jako odfouknu jeho. Pryč.
Navždy...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama